Proč chtějí zůstat v pokojíku uzavření před světem? Luciánové a Xénie.

Vzniká nová diagnoza?! Naše děti mluví za nás. O naší době, o životě, jaký jsme jim i sobě vytvořili. Jak žijeme. A někdy jde do tuhého. Někdy se svět přestane líbit. Proč se to děje, nikdo zatím nezkoumá. 

Přibývá teenagerů, kteří nechtějí opouštět své domovy a pokoje. S okolím komunikují málo, většinou online nebo vůbec. Rodina si pomalu a postupně zvyká a přijímá to, že ten jejich Lucián/Xénie jsou asi jiní a nemůžou chodit do školy a ani nikam jinam. Není těžké najít psychologa nebo psychiatra, který Luciánovi nebo Xénii dají nálepku/diagnózu a rodiče to mají potvzeno.

Aha, tak je to nemoc, porucha, deprese nebo sociální fobie - na názvu a pojetí už nesejde. Dospívající je "pochopený" - ne, nemůže vycházet ven a školu vystuduje individuálně bez fyzické návštěvy. Psycholog to pojistí svým doporučením. 

Proč Luciánové a Xénie nechtějí vycházet do světa? Proč se zavírají doma? Měla jsem několik takových Luciánů a Xénií ve své praxi. Oni nevěděli, proč se chtějí uzavřít doma. Nebylo jim mezi lidmi dobře. Tak to cítili. Nebylo jim dobře ve škole ani s vrstevníky. Nebylo jim dobře venku. Jen doma se cítili v bezpečí. 

A tak studovali online, jak to šlo. A ono to kupodivu (nebo bohužel) šlo. Po škole začali pracovat online a z domova neměli už vůbec důvod vycházet. Procházka, výlet ani dovolená je nelákaly. Seznámení hledali samozřejmě jen online. A psali si a psali a dál ven nevycházeli. 

Rodiče doufali, že se jejich Lucián/ Xénie za čas dají "dohromady" a opustí rodičovský byt/dům a svůj uzavřený svět. Ale oni ho opustit nechtěli. Bylo jim tam dobře, nemuseli se s nikým konfrontovat a stresovat a žili si svým životem. Odtržení. Bez radosti. Bez stresu. 

Pro mnoho lidí opravdu málo pochopitelné - být stále doma a nechodit ven? Nezažívat úžasné dovolené a masové cestování? Nemít kamarády? Jak to můžou vydržet jen sami se sebou?
Já je asi trochu chápu. Jen trochu. Protože často je náš život ve světě osamělý i s cestováním nebo partnery. A má na nás podivné nároky - třeba být být "in", krásný, úspěšný, "vystajlovaný", bez vrásek a nedokonalostí, a pokud by nějaká byla - šup na estetickou kliniku - a předělat. Oči, nosy, pusy. Zuby nedokonalé nově naimplantovat. Skoro povinně být sebevědomí a nosit dobré značky. Studovat gymnázia a prestižní školy. Žít svůj dokonalý život. A ten, kdo to nechce, je divný.Zavře se pak třeba v pokoji/domě a žije si svůj život bez okolního světa a jeho podivných nároků. A to je už jen malý krok k životu online a neprodyšnému zavření dveří pokoje/domu.

Je to na nás, jak děti převedeme v teenagery a jakou si pak oni zvolí cestu. Nemusí podléhat tomu, s čím nesouhlasí. Luciánové a Xénie, kteří se světem nechtějí nic mít, ale přibývají a stávají se z nich dospělí. Nejsou už zvyklí na život. Na to jít ven a žít. Zůstávají doma napořád. A protože jsou na to diagnózy, dostávají i invalidní důchody. Proč by chodili do světa, který se jim nelíbí a už ho ani nepotřebují. Vše jde online. V Japonsku a Jižní Korei je jich opravdu hodně, mají na to dokonce už i speciální pojmenování - Hikikomori. U nás je to zatím ještě tak tak dobré. 

Moc ráda bych vzala všechny Luciány a Xénie za ruku a ukázala jim, že to jde. Nepřijímat trendy a žít jinak. A chodit v pohodě ven. Je nás takových jiných přece mnohem víc. Moc jim to přeju, aby mohli utéct jinam než do svých pokojů.