Dám si padáka a vyhodím se z práce. Změním identitu a třeba zmizím...

Ten dubnový den jsem se rozhodla. Možná za to mohlo i sotva probuzené jaro, které se konečně vykopalo z postele, možná naše cesty necesty, pozorování lidí a ubíhajícího života, který se vinul asi jako když autobus jezdí po mnoha

Možná za to mohlo i sotva probuzené jaro, které se konečně vykopalo z postele, možná naše cesty necesty, pozorování lidí a ubíhajícího života, který se vinul asi jako když autobus jezdí po mnoha trasách a nemá pevný a správný jízdní řád. A jezdí pořád a pořád a pořád. Někdy vynechá a jindy se zasekne a jezdí i v noci.

Zrovna jsme cestovali výjimečně po Čechách, i když to bylo do Českého Švýcarska (a do Saského taky, abychom je porovnali). 
Cítila jsem, že je něco jinak. Můj syn aspík (asperger) hledal nejen smysl života (to dělá pořád a hodně dlouho), ale začal poprvé reálně přemýšlet, kde a jak by chtěl žít, aby to mělo smysl a cestou hledal co nejideálnější vesničku, kde by žil spojený s tepem přírody. Tu už hledá v mysli dlouho. Nehledá nic velkého, nemá velké ambice a počítal si, jak vyžije s penězi, když bude žít volně a nebude se honit, protože chce žít jinak než lidi ve městě. Jinak než jeho než jeho táta, jinak než já.

"Co kdybych byl kominík?", uvažoval třináctiletý aspík a já ho nejen chápala (že se nechce "dřít" jako jeho táta v práci, být pořád vystresovaný a pracovat denně dobrovolně deset hodin), ale cítila jsem, že tak je to správně. I když by můj aspík zatím sám žít nedovedl, vystihl tu podstatu. ŽÍT PRO TO, ABY HO TO BAVILO A MĚL NA ŽIVOT ČAS.

Nemůžu to udělat taky? Po střechách jako kominík lézt neumím, žít v jedněch teplákách, jako by klidně zvládl můj syn aspík, taky nedokážu. Ale podivně se honit a honit jako pes za svým ocasem už nechci.

"Vždyť on má pravdu", uvědomila jsem si v Českém Švýcarsku u krásného meandru a malé cizí chaloupky. Proč se v Praze (a nejen tam) tak honíme? Manžel se honí, já se stresuju a vymýšlím si další a další práce, chci mít úspěch a chci být dobrá. Můj pubertální syn s poruchou autistického spektra a vysokou intelingencí na to přišel sám, aniž by měl nějakou zkušenost. Honíme se za prací a identitou úspěšného člověka, až ztratíme tu svou opravdovou. Jeho ideální stav je stav bez jakýchkoli ambic. Žít v klidu a v přírodě. Uživit se a nic ostatní neřešit...

Už dlouho jsem cítila, že bych měla něco změnit tak, jak to často doporučuju klientům, kteří přicházejí s pocitem nespokojenosti a nevědí s čím. "Něco je nutné změnit - sedněte si, lehněte si, přemýšlejte, co byste doopravdy chtěli, kdyby to šlo. A co z toho můžete udělat opravdu reálně". Slyším a vidím, že většina lidí by chtěla něco úplně jiného, než zrovna dělá, prožívá a má. Je škoda se to nepokusit změnit.

A co já? Starám se o klienty, píšu blogy a povídky, články, vyrábím šperky a starám se o syna a manžela. Někde jsem po té cestě ztratila sebe. Kdybych byla sama svým klientem asi bych si řekla DOST! "Dám si padáka, mizím, měním identitu". Mějte se tu v Praze hezky a já mizím. Do ticha přírody a někam, kde je to "fakt hezký" a má smysl se ráno probudit, nejen pro druhé, ale pro sebe. Tak to "učím" klienty. Kovářova kobyla často chodí bosa. Odhodím všechny zbytečnosti a počítám si na prstech, co vlastně člověk potřebuje k životu. Ke spokojenému životu. Třeba já. A ordinuju si:

1. Obyčejný domek v hezké přírodě (několik tipů mám).
2. Opustit marnivost a žít z mála a ekologicky.
3. Pracovat jen pro uživení se a radost z práce a ostatní nechat v Praze těm, co v práci hledají svou identitu, protože tu svou nemají.
4. Užívat si den, i když bude pršet, nebude kam jít a s kým si promluvit (třeba na samotě v horách a kdekoli jinde).
5. Napsat konečně povídky, které se budou líbit jen mně.
6. Procházet se tou "novou přírodou" a nemyslet na nic jiného než na to, že jen tak jdu a dýchám a vnímám všechno okolo.

A v hlavě mám čisto. Do potoka odhodím ambice, starosti o politiku i hádky o ni na facebooku. Do kamenných kaňonů severních Čech vyhazuju také velký strach, že mě spolknou a udusí prosklené pražské developerské šílenosti a sežerou duši a klid obr bytové domy, které se mi natlačily už úplně všude, kde to bylo jen trochu hezké. Cení zuby a budí mě ze spaní svým řevem ... a ve dne hlukem věčných staveb. 
Bylo by toho moc a moc, co bych si ještě naordinovala. 
Jen musím udělat první krok a dát si padáka a výpověď. Zmizet. Změnit si identitu a vytvořit nové já. Zkusím to zítra. Pak pozítří a popozítří. Budu to zkoušet pořád dokola.
Celé jaro a možná i léto si dám šanci odejít ve zkušební době. Ale pak už to půjde rychle - výpověď pro hrubé porušení kázně sama k sobě, paragraf 53 psychozákoníku - odstavec "mít se rád". Okamžitá výpověď ze všech ubíjejících věcí. Bez nároku na odstupné.

I severní cesty můžou přinést zajímavé úlety a nápady a řešení.
I když sever trochu znám a narodila jsem se tam, sleduju každou zatáčku v lese jako zázrak, stoupání a klesání, vrcholky hor a každý potok a meandr, každý kámen a skálu v Lužických horách. Kaňony a syrový a voňavý kraj. Konec Čech. Který mě nakopl kamennou nohou, abych si vybrala život nebo stres. A severozápadní kopečky zmrzliny Českého středohoří, které se tak líbí synovi, že by chtěl vymetat komíny jeho domů.
Heboučké lesy, kterými se dá hladit stresovaná duše a zabořit se jako do peřin a schovat se, dokud se nová identita nenarodí. 
To všechno můžeme, stačí jen zmizet a dát si padáka.
Třeba nebudu jediná, kdo si dá a zrovna dává výpověď a sejdu se s těmi ostatními, kteří udělali úplně totéž. Poznáme se v lese a kdekoli jinde, dokud z nás nezmizí to vypálené městské znamení.